11.06.2015

Foťte (a žijte) si podle svého

Karel Mayer
K zamyšlení
0

Určitě se vám někdy stává, že nad něčím přemýšlíte, třeba nad nějakým krokem ve vašem fotografickém růstu (například velké zdražení), novým nápadem (třeba zkusit přestat retušovat nebo oslovit někoho ke spolupráci) nebo radikální změnou dosavadních věcí (například začít fotit něco úplně jiného nebo úplně jinak). Může to být prostě něco, co vám nedá spát a stále si v hlavě přehráváte možnosti, které vás napadnou a důsledky, která budou vaše rozhodnutí mít, pokud zvolíte nějakou konkrétní cestu. A protože to člověku vrtá hlavou, nenapadne ho nic lepšího, než se s někým poradit. A pak se často něco dozvíte a často se vám to taky nemusí líbit. A také vám to může sebrat vítr z plachet. Samozřejmě někde v hloubi duše víte, že kamarádka, která dělá něco úplně jiného než vy, nemusí mít dostatek informací k tomu, aby vám mohla kvalifikovaně pomoci. Nebo třeba, že vaši rodiče, kteří vyrůstali v úplně jiné době nemusí mít na věc podobný názor. A i přesto, že tohle všechno víte, dokážou vás některé názory pěkně otrávit a zasít červíčka pochybností (především o sobě a také o tom, co se chystáte změnit a dělat jinak).

Kdysi jsem měla často ve zvyku ptát se lidí kolem sebe, co si o tom, co dělám a co chci dělat, myslí a jestli si myslí, že je to správně. A zjistila jsem, že jejich odpovědi mě často drželi hodně zpátky. Nyní už vím, že na světě existuje skutečně málo lidí, o jejichž názor stojím a který by se mě mohl nějakým způsobem dotknout. A i když se dozvím názor od člověka, kterého uznávám a jehož názoru si cením, nemusí to nutně znamenat, že se jím budu řídit. Protože nikdo na světě neprošel vaší cestu a nikdo na světě zákonitě nemůže věci vidět stejným způsobem jako vy. A to je dobře. Samozřejmě, pokud existuje někdo, o kom si myslíte, že prošel cestou, kterou se chystáte jít, ptejte se a pokud je to člověk na svém místě, dokáže vás podpořit a předat vám své zkušenosti a pozitivní podporu. Takoví lidé jsou k nezaplacení.

Proto bych všem přála najít v sobě odvahu roztáhnout křídla a dělat to, v co věří. Protože, až budeme staří, určitě nebudeme litovat toho, co jsme zkusili, ale toho, co jsme nenašli odvahu vyzkoušet.

Je důležité se rozhodovat sami za sebe, protože jen my můžeme stoprocentně vědět a cítit, jak (nebo že) něco máme udělat. S tím souvisí i nutnost nést za svá rozhodnutí odpovědnost a i když člověk někdy udělá chybu, vždycky je to jen zkušenost, kterou by nikdy nezískal, kdyby poslouchal všechny ty, kteří pak mohou přijít s tím „Já jsem ti to říkal".

Přestat se příliš zaobírat cizím názorem a začít důvěřovat v sebe a ve svá rozhodnutí je totiž neskutečně osvobozující. Informace totiž leží všude kolem nás a i tak na některé otázky stejně nedostanete odpověď dřív než poté, co to zkusíte. A když budeme pořád dokola špekulovat, může se stát, že u toho špekulování také zůstane. A to je ten nejhorší možný scénář. Moje oblíbené rčení je „Zvedni zadek, udělej to, rozum přijde cestou". Člověk nemůže vědět, co ho čeká za každou zatáčkou, ale musí věřit, že dojede do cíle.

Proto bych všem přála najít v sobě odvahu roztáhnout křídla a dělat to, v co věří. Protože, až budeme staří, určitě nebudeme litovat toho, co jsme zkusili, ale toho, co jsme nenašli odvahu vyzkoušet.

Diskuze

Zapojte se